Ukrajinská migrace v průběhu dějin
Pod slovy „ukrajinská migrace“ si dnes pravděpodobně většina lidí představí současný jev, neboli příliv pracovních sil do zemí střední a západní Evropy. Pokud bychom vycházeli ze soudových zažitých stereotypů, vybaví se mnoha lidem zřejmě špatně placený dělník, noční uklízečka, případně činnosti spojené s nelegálními aktivitami. Tomu ostatně moc nepřispívají ani česká média, která tímto způsobem Ukrajince (či jiné národnostní menšiny) často vykreslují.[1]
Migrace je na Ukrajině velice rozšířeným fenoménem, jehož kořeny sahají mnohem hlouběji než do období rozpadu Sovětského svazu. Podle některých zdrojů žije za hranicemi Ukrajiny 20 % jejích obyvatel, jiné zdroje udávají až 40 %.[2] Migraci zmiňují nesčetné zdroje od cestovatelských reportáží až po odbornou literaturu. Tento fenomén je zvěčňován i v umění a například na historické fakultě univerzity ve Lvově je Historie ukrajinské diaspory dokonce povinným předmětem.
Vzhledem k vojenskému konfliktu na východě země se poslední dobou potýká i s nezanedbatelnou vnitřní migrací (tj. přesunem obyvatel v rámci jednoho státu). Dalším typem pohybu obyvatel je i „drobná přeshraniční migrace“. Jedná se o každodenní převoz zboží přes hranice Evropské unie.[3] Text však bude zaměřen primárně na „klasickou“ migraci, tj. stěhování obyvatelstva do zahraničí, jeho kořeny a příčiny. Zároveň bude v článku kontextualizován stereotypní obrázek levné pracovní síly, jelikož se je jedná o jednu z kapitol, kterou historie ukrajinské diaspory nabízí.
Počátek masové migrace Ukrajinců z ekonomických důvodů klademe do období 70. let 19. století. Nejednalo se o ojedinělý jev, jelikož ve velmi podobném období pozorujeme i odchod Čechů na carskou Volyň a utváření tzv. „Volyňských Čechů“.[4]
Ukrajinci však tehdy směřovali na opačnou světovou stranu, konkrétně do USA, Kanady a na přelomu století i do jižní Ameriky. Ukrajinci byli jednou z nejméně vzdělaných národnostních menšin usazující se v té době v Americe. Přestože se uplatňovali převážně v zemědělství a v uhelném průmyslu, byly jejich životní příběhy považovány za „success story“.[5]
Postupně si tito emigranti vytvořili své vlastní instituce a publikace (což přímo na Ukrajině nešlo, protože od roku 1876 platil v carském Rusku zákaz ukrajinštiny).[6] V průběhu období 1877-1913 odjelo z Ukrajiny kolem 700 000 lidí.[7] Americká stopa se neztrácí ani ve 20. století, kdy diaspora držela nad vodou ukrajinskou vědu a literaturu, která v Sovětském svazu podléhala přísné cenzuře. Významná část emigrantů v USA a Kanadě se asimilovala. Server The Ukrainian Weekly v květnu 2018 vyčíslil počet amerických Ukrajinců na 1 milion. Navíc, ukrajinské kořeny mají i veřejně známé osobnosti jako například skladatel Leonard Bernstein, zpěvák Bob Dylan, režisér Steven Spielberg či herci Leonardo DiCaprio a Liv Tyler.[8]
Američtí Ukrajinci zasáhli po první světové válce také do Československé politiky – a to konkrétně prostřednictvím osoby Grigorije Žatkoviče, mluvčího Americké národní rady Uhro-Rusínů, který s T. G. Masarykem dojednal, že se Podkarpatská Rus stane součástí Československa.[9]
V druhé polovině 19. století ještě zdaleka neexistovala Ukrajina, jak ji známe dnes. Území státu se rozkládalo mezi Ruskem a Habsburskou monarchií (Zakarpatí bylo součástí uherské části a Halič součástí rakouské). Území státu se rozkládalo mezi Ruskem a Habsburskou monarchií (Zakarpatí bylo součástí uherské části a Halič součástí rakouské). Zároveň se teprve utvářely národy, jak je chápeme dnes. Lidé, o nichž mluvíme, mohli sami sebe vnímat jako Ukrajince, ale i jako Rusy, Rusíny, Židy či Poláky. Případně nemuseli národností otázce věnovat žádnou pozornost a svou primární identitu odvozovat spíše od náboženství nebo menšího regionu.[10]
Ani jazyk není dokonalým ukazatelem národnosti, protože ukrajinština byla v 19. století považována za jazyk venkova bez perspektivy, tudíž lidé mohli za své primární řeči považovat hned několik jazyků zároveň. Na veškeré kvantitativní statistiky z této doby je tedy nutné nahlížet s jistou dávkou odstupu.
Druhá velká vlna emigrace pak souvisí spíše s politickými událostmi. V ukrajinském diskurzu jsou tyto události označované souslovím „Ukrajinská revoluce“. Český čtenář je zná spíše pod názvem „Ruská občanská válka“, případně „Polsko-ruská válka“. Ukrajinští patrioti se snažili o vznik vlastního státu, zatímco bolševici, kteří uchvátili moc v Rusku, bojovali (mimo jiné) proti těmto snahám. Nezanedbatelným aktérem v tomto příběhu je i nově vzniklé Polsko, jelikož hranice Polska a bolševického Ruska vznikla tam, kde skončily jejich boje. Ukrajina se tedy opět ocitla pod cizí nadvládou – ruskou (a později sovětskou), polskou a v případě Zakarpatí i československou.[11]
Ani v tomto případě se však nejedná o čistě ukrajinský fenomén, z celého Sovětského svazu prchali prozápadně orientovaní jedinci (tj. političtí odpůrci bolševiků, umělci, intelektuálové apod.) Vláda „separatistické“ Západoukrajinské lidové republiky se usadila ve Vídni, nicméně velmi výrazná byla i ukrajinská komunita v Čechách. Ihned po válce tu přebývaly osoby převážně v integračních táborech, časem však vznikla řada významných, především vzdělávacích, ukrajinských institucí. Jednalo se například o Ukrajinskou svobodnou univerzitu.[12] V Praze se taktéž usadili významní literáti, známí pod společným označením „Pražská básnická škola“.[13]
K dalším přesunům obyvatel dosud nebývalých rozměrů došlo v období druhé světové války a těsně po ní. Za německé okupace byly z Ukrajiny na nucené práce násilně vyvezeny asi 2 miliony osob (tzv. Ostarbeiteři) a několik milionů lidí bylo uvězněno v koncentračních nebo vyhlazovacích táborech. [14]
Tyto osoby pak byly po válce shromažďovány v DP táborech za účelem repatriace.[15] Někteří z nich se do Sovětského svazu již vrátit nechtěli, proto celá řada Ostarbeiterů, předválečných emigrantů nebo politických oponentů sovětské vlády (např. vojáků ROA nebo UPA) prchali na západ.[16] Repatriace byla povinná a vlivem sovětské propagandy a špatné obeznámenosti se situací v SSSR také velmi problematická a chaotická.. V této době vznikl zajímavý a ostře kritický text Proč se nechci vrátit do SSSR?[17] ukrajinského spisovatele Ivana Bahrajného, který usiloval o to, aby on a jeho krajané mohli zůstat v Německu nebo jiných západoevropských zemích, a aby se Západ více obeznámil se situací v Sovětském svazu.
Ke zmíněné poválečné vlně nedobrovolných migrací lze řadit i „Akci Visla“. Jedná se o pomstu za vraždění Poláků ukrajinskými nacionalisty v rámci krvavého volyňského masakru roku 1943. Okolo 150 000 Ukrajinců bylo přesídleno do západního Polska, regionu, který Poláci získali na úkor Německa.[18] Emigranty se jedinci technicky stávali, i bez nutnosti stěhování. Po válce totiž Podkarpatská Rus a Halič připadly Sovětskému svazu, takže obyvatelé Československa nebo Polska se najednou stali sovětskými občany.[19]
Po chaotickém období poválečných letech se kromě nuceného vystěhování několika disidentů v 70. a 80 letech,[20] západní hranice Ukrajiny přísně uzavřely. Jednalo se však pouze o jednotlivce, proto tyto operace nejsou v textu považovány za samostatnou migrační vlnu. Zlom pak nastal v roce 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz a byl uvolněn průjezd do zahraničí.
Uběhlo téměř 30 let. Tato poslední vlna není rozhodně jednolitá a má svá sociologická specifika. Vezmeme-li v úvahu dostupná data, počet Ukrajinců v Česku stále stoupá a proměňuje se. Zabydlují se tu celé rodiny, rodí se zde již druhá generace a přijíždí sem čím dál větší procento kvalifikovaných pracovníků (např. zdravotníci) nebo studentů. Jelikož se ale jedná o velice komplexní téma, ukrajinské národnostní menšině budou v budoucnosti věnovány další články analyzující tento fenomén.
Sources
[1] Mediální stereotypy nejčastěji připisované národnostním menšinám žijícím na území ČR. In: Mediainfo. 30.9.2013. Dostupné z: https://www.newtonmedia.cz/cs/mediainfo-cz/analyzy-studie/medialni-stereotypy-nejcasteji-pripisovane-narodnostnim/detail, cit. 11. 6. 2020.
[2] Mgr. Tereza Chlaňová, PhD., kurz Ukrajinská emigrace, Ústav východoevropských studií, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy.
[3] GRYGAR, Jakub. Děvušky a cigarety: O hranicích, migraci a moci. Praha: SLON, 2016.
[4] Historie Volyňské oblasti. In: Mapa paměti Volyňské oblasti. Dostupné z: https://www.volynaci.cz/historie-volynske-oblasti/, cit. 11. 6. 2020.
[5] Mgr. Tereza Chlaňová, PhD., kurz Ukrajinská emigrace, Ústav východoevropských studií, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy.
[6] Емський указ: Заґратована мова. In: ZN,UA. 17.5.2019. Dostupné z: https://dt.ua/HISTORY/emskiy-ukaz-zagratovana-mova-311621_.html, cit. 11. 6. 2020.
[7] Розселення та еміграція українців у другій половині ХІХ – на початку ХХ ст. In: Geomap.com.ua. Dostupné z: https://geomap.com.ua/uk-uh9/372.html, cit. 11. 6. 2020.
[8] WOLOWYNA, Oleh. Ukrainians in the United States have reached 1 million. In: The Ukrainian Weekly. 11.5.2018. Dostupné z: http://www.ukrweekly.com/uwwp/ukrainians-in-the-united-states-have-reached-1-million/, cit. 11. 6. 2020. And SVETLAYA, Natalie. World Famous Celebrities with Ukrainian Roots. In: Destinations UA. 19.4.2019. Dostupné z: https://destinations.com.ua/news/big-cities-life/937-world-famous-celebrities-with-ukrainian-roots
[9] RYCHLÍK, Jan a RYCHLÍKOVÁ, Magdaléna. Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946. Praha: Vyšehrad, 2016.
[10] ZAHRA, Tara. Imagined Noncommunities: National Indifference as a Category of Analysis. Slavic Review. 2010, 69(1), 93-119.
[11]ZILYNSKYJ, Bohdan. Před sto lety se zrodila Ukrajinská lidová republika. In: My a Ukrajina. Dostupné z: https://www.myaukrajina.cz/index.php/node/393, cit. 11. 6. 2020. And ŽĎÁRSKÝ, Michal. Polsko-sovětská válka 1919-1920 a její ohlas v českých novinách. Brno, 2009. Bakalářská práce. Masarykova univerzita v Brně. Filozofická fakulta. Historický ústav.
[12] HLAVÁČEK, Petr a FESENKO, Mychajlo. (Ne)šťastná Ukrajina: Osobnosti Ukrajinské svobodné univerzity v Praze 1921-1945. Praha: Karolinum, 2015.
[13] MORÁVKOVÁ, Alena. Pražská škola ukrajinských exilových básníků. In: Akademický bulletin: Oficiální časopis akademie věd ČR. Dostupné z: http://abicko.avcr.cz/2016/03/05/exil.html, cit. 11. 6. 2020.
[14] GRINCHENKO, Gelinada. Ostarbeiters of the Third Reich in Ukrainian and European Public Discourses: Restitution, Recognition, Commemoration. In: FEDOR, Julie, KANGASPURO, Markku, LASSILA, Jussi, ZHURZHENKO, Tatiana. War and Memory in Russia, Ukraine and Belarus. Palgrave Macmillan Memory Studies, 2017, s. 281-307.
[15] Zkratka DP znamená anglické displaced persons (odsunuté osoby). Po druhé světové válce vznikaly hlavně v Německu, Rakousku a Itálii a sloužily pro organizaci a repatriaci vězňů z koncentračních táborů a jiných zajatců či uprchlíků převážně z východní Evropy.
[16] UPA – Ukrajinská povstalecká armáda. Šlo o ozbrojenou složku Organizace ukrajinských nacionalistů (také známí jako „banderovci“), která se mezi válkami a během druhé světové války snažili vybojovat ukrajinskou nezávislost. Konkrétně UPA má ale na svědomí taky masakr Poláků v létě 1943 na Volyni.
ROA – Ruská osvobozenecká armáda, lépe známí jsou asi pod názvem „vlasovci“. Šlo o ruské vojáky v opozici proti bolševickému režimu. V českém prostředí jsou známí převážně díky své účasti na Květnovém povstání 1945.
[17] Баграний, Іван.. На новий шлях: Чому я не хочу вертатися до СРСР?. Київ: Українська прес-група, 2012.
[18] ZILYNSKYJ, Bohdan. Co znamenala Akce Wisla. In: My a Ukrajina. Dostupné z :https://www.myaukrajina.cz/node/276, cit. 11. 6. 2020.
[19] RYCHLÍK, Jan a RYCHLÍKOVÁ, Magdaléna. Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946. Praha: Vyšehrad, 2016.
[20] PLJUŠČ, Leonid. Na karnevalu dějin. Praha: Triáda, 2019.
Klára Trávníčková
Klára Trávníčková studies programmes of East European studies and History at the Faculty of Arts, Charles University in Prague. In the spring of 2020, she worked as a Czech language lector for foreigners in pursuance of the Czech Center in Lviv. She participated in translating the Ukrainian program On Ukraine through Cultural Lens. Furthermore, she published her articles on the We and Ukraine website and in the journal Mezinárodní politika. In her bachelor’s thesis she focuses on the collective memory of Ukrainian immigrants in the Czech Republic.
Topic
Share this article
Link2Ukraine
Link2Ukraine is an independent source of analysis, news and expert opinion, written by academics, researchers, experts and journalist, and delivered direct to the public. Independent experts share their knowledge about Ukraine at a time when people need it (as the public space is full of fake news) in a way that all sources of the provided information are clearly specified.
