Чехи в городской среде южной Украины - часть 1. [CZ]

Большинство чешских переселенцев переместившихся в XIX веке на территорию современной Украины, поселились в удобных для сельского хозяйства регионах ее западной и южной частей. Однако большое количество эмигрантов нашли работу в развивающихся крупных...

Češi v městském prostředí jižní Ukrajiny 

Díl I.

Území dnešní Ukrajiny lákalo po celé 19. století četné migranty z českých zemí. Většina z nich směřovala do zemědělsky příhodných regionů západní a jižní Ukrajiny. Nemalá část vystěhovalců však nacházela uplatnění i v rozvíjejících se městských střediscích. Kupříkladu v Kyjevě a okolí žilo na počátku 20. století již okolo 20.000 Čechů, tedy téměř jedna pětina jejich celkového počtu v tehdejším Rusku.[1] Jedním z měst, v němž došlo k etablování českého krajanského života, byla také Oděsa, dnes milionová přístavní metropole nacházející se v jihozápadní části Ukrajiny. Oděsa byla založena na evropské poměry velmi pozdě, stalo se tak až roku 1794, kdy bylo rozhodnuto, že na místě dřívější osmanské pevnosti Chadžibej bude vybudováno urbánní centrum severozápadního Černomoří, které bylo teprve před nedávnem včleněno do Ruské říše.

S pozdním založením města a jeho geografickou polohou souvisela řada zvláštností, které doprovázely jeho rozvoj a odlišovaly Oděsu od jiných ruských sídelních středisek. Mezi základní, vzájemně provázané prvky, které formovaly podobu vznikající městské společnosti, patřila hospodářská prosperita, otevřenost cizím kulturním vlivům a specifický demografický vývoj. Z posledně jmenovaného hlediska byl během prvního století existence Oděsy pozoruhodný prudký nárůst obyvatelstva[3] a jeho nebývalá jazyková, etnická, kulturní a náboženská heterogenita. Řada dobových pozorovatelů proto Oděsu vnímala jako město, které se v ruském kontextu jevilo být nejméně ruským (srov. Koschmal 1998). „Svobodná Oděsa“ se nadto prakticky od počátku 19. století rozvíjena podle vlastních zákonů, které se výrazně lišily od zákonů jinak platných v tehdejší Ruské říši.[3]

K základním rysům oděské každodennosti prvního století její existence patřil kosmopolitní ráz tohoto přístavního města, které záhy, díky své vhodné poloze a ekonomickým privilegiím,[4] dosáhlo utěšeného hospodářského rozvoje. Nepřekvapuje proto, že Oděsa prakticky po celé 19. století přitahovala migranty nejen z carského Ruska, ale také z Balkánu a ze střední a částečně i jižní a západní Evropy. Přestože mezi příchozími z oblasti široce pojímaného středoevropského prostoru převládali Židé, Poláci a Němci, došlo zde v průběhu druhé poloviny 19. století i k etablování české krajanské komunity.

Jedním z nezaměnitelných symbolů Oděsy je pomník vévody de Richelieu v samém centru historické části města.

Lze se oprávněně domnívat, že první migranti z českých zemí přibyli do města již bezprostředně po jeho založení. Dobovým pramenům je kupříkladu známé jméno Ivana Loutky, které figuruje v jednom z prvních seznamů zahraničních obchodníků (z roku 1799), kteří přicházeli do nově založeného města hledat své štěstí.[5] Jiným raným příchozím českého původu byl absolvent pražské konzervatoře Vikentij P. Pachman, který vyučoval latinu, aritmetiku a účetnictví na místním Rišelievském liceu.[6] Český menšinový život se v Oděse zpočátku odehrával v rovině spontánních aktivit, s přibývajícím počtem českých usedlíků však narůstala potřeba jeho institucionálního zastřešení. Od poslední třetiny 19. století proto dochází k prvním pokusům o ustanovení organizačního rámce, jehož cílem by bylo formalizovat existenci české menšiny ve městě.

Prvním výhradně českým menšinovým spolkem, který byl v Oděse založen, byl spolek s názvem „Česká beseda“. Cílem tohoto v říjnu roku 1882 založeného spolku bylo pěstovat rodný jazyk, poskytovat si vzájemnou „materiální a morální podporu“, napomáhat radou zájemcům o vystěhování se do Ruska a naopak odrazovat ty krajany, kteří by snad uvažovali o vystěhování se z Oděsy, od tohoto úmyslu, neboť ten by „jim samotným, ani jejich nové vlasti nepřinesl žádného užitku“.[7] O konkrétním působení českých rodáků v rámci tohoto spolku se nám bohužel nedostává konkrétních informací. Jisté je jen to, že na činnost besedy navázal jiný český menšinový spolek s názvem „Česko-slovanský podpůrný spolek“, který byl založen roku 1900 za účelem „zabezpečení prostředků sloužících ke zlepšení materiálních a morálních podmínek potřebných Čecho-slovanů bez rozdílu pohlaví, věku, hodnosti a stavu“.[8] I když formální důraz činnosti spolku byl jednoznačně položen na charitativní činnost, je zřejmé, že hlavní funkce spolku spočívala v „krajanské“ socializaci osob českého původu dlouhodobě žijících v Oděse.

V době svého největšího rozvoje, tj. během prvního desetiletí 20. století, spolek sdružoval na padesát řádných členů, pro něž byla pravidelně, v sobotu a v neděli, organizována spolková shromáždění. K dalšímu neformálnímu kontaktu mezi krajany docházelo v jiné dny týdne a to buď v prostorách spolku, nebo v oblíbené oděské kavárně „Franconi“, v níž byl k dispozici i český periodický tisk ze staré vlasti.[9] Jiné vhodné místo pro setkávání českých rodáků v centru města představovala Tiraspolská ulice č. 6, kde se nacházel „český hostinec“, jehož provozovatelem byl „krajan“ J. Adamec.[10] O přítomnosti české obce ve městě jsme hodnověrně informováni díky údajům z prvního všeruského cenzu z roku 1897. Tehdy se k češtině, jako svému rodnému jazyku, přihlásilo celkem šest set šestnáct obyvatel Oděsy,[11] mezi nimiž profesně převažovali řemeslníci, obchodníci a nádeníci. Nezanedbatelný význam zaujímali také pedagogové nejrůznějšího typu a osoby, působící v oblasti kultury a umění. Byli to právě představitelé posledně jmenovaných odvětví, kteří patřili mezi nejváženější představitele české menšiny ve městě, a kteří zde zanechali dodnes patrnou stopu.

Mezi zakládajícími členy výše zmiňovaného českého podpůrného spolku je uváděna i bezesporu nejvýznamnější postava oděského kulturního života českého původu, dlouholetý šéfdirigent orchestru místního městského divadla a hudební skladatel Josef Přibík. [12] Přibík zanechal z českých krajanů v Oděse nejvýraznější a dodnes patrnou stopu. Toto konstatování vychází ze skutečnosti, že Oděsa se tomuto příbramskému rodáku stala skutečnou novou vlastí. Přibík zde působil ve službě jak místní, tak české hudební kultuře více než čtyřicet let. Díky jeho angažovanosti nalezla v oděském operním orchestru a divadelním životě vůbec uplatnění také řada českých umělců. Po celou dobu svého působení v oděském hudebním prostředí propagoval českou hudbu, a to nejen tím, že zde inscenoval díla českých skladatelů, ale též prostřednictvím přímých kontaktů s významnými českými umělci, které do Oděského divadla pravidelně zval k hostování.[13] Podle některých údajů se mohlo za dobu jeho kariéry jednat až o několik desítek osob.[14]

Přibík se ovšem významně zasloužil též o propagaci ruské opery a symfonie. Stál kupříkladu u založení jednoho z prvních (1894) ruských symfonických orchestrů. V kosmopolitně orientované kulturní scéně města se mu nadto počátkem 20. století podařilo dosáhnout skutečně významného počinu: přeměny koncepce oděské operní scény formou nahrazení italské opery ruským operním repertoárem. Tímto se Přibík stal nejen významným propagátorem ruské kultury, ale též v pravdě domácím, oděským umělcem (srov. Розенберг/Суворова 2010).

Dnešní podoba budovy Oděského národního akademického divadly opery a baletu, v němž svého času působil Josef Přibík.

O tom, že byl takto vnímán svým publikem, svědčí četná ocenění, kterých se mu v Rusku a později v Sovětském svazu dostalo. Kupříkladu při příležitosti 35. výročí působení v oděském divadle byl Přibíkovi v březnu 1922 udělen čestný titul „Hrdina práce“. V meziválečném období byl dále Přibík jako jeden z vůbec prvních sovětských umělců oceněn titulem „zasloužilého“ a „národního“ umělce Ukrajinské SSR.[15] Kromě těchto svých zásluh je Přibík považován za důležitého organizátora oděského koncertního dění[16] a za zakladatele tzv. „Oděské dirigentské školy.“[17] Podle četných svědectví Oděsané svého „maestra“, kterému posmrtně odhalili pamětní desku na domě, kde umělec léta žil,[18] „milovali“ a nazývali ho „hudebním svědomím města.“[19]

Odkazy na zdroje

[1] Pichlík, Karel. 1991. Bez legend. Zahraniční odboj 1914-1918 (zápas o československý program). Praha, s. 44.

[2] Koncem 19. století byla Oděsa třetím nejlidnatějším ruskojazyčným městem.

[3] Solschenizyn, Alexander. 2002. Zweihundert Jahre zusammen. Die russisch-jüdische Geschichte 1795-1916. Band 1. München, s. 110.

[4] V letech 1819-1858 existovala ve městě zóna volného obchodu, tzv. porto-franko.

[5] Димидович, Л. a kol. 2005. Материали з iсторiї Чехiв на Одещинi. Одеса, с. 5.

[6] Tamtéž.

[7] Zdroj: Державний архiв Одесской области (Одессa), Fond 2/1/1360: Дъло канцеларiи одесского градоначальника (1882). По описи №178.

[8] Zdroj: Державний архiв Одесской области (Одессa), Fond 2/1/2763: Дъло канцеларiи одесского градоначальника (1900). По описи №100.

[9] Adresář zahraničních Čechů. III. doplněné vydání, Praha 1909, s. 45.

[10] Adresář zahraničních Čechů. IV. vydání, Praha 1911, s. 44.

[11] Zdroj: Первая всеобщая перепись населенiя Россiйской импеiи 1897 г., XLVII. Город Одесса, Санкт-Петербург 1904, s. VI.

[12] Димидович, Л. a kol. 2005. Материали з iсторiї Чехiв на Одещинi. Одеса, с. 17.

[13] Drbal, Аlexandr. 2013. Významný český a ukrajinský dirigent, skladatel a pedagog Josef Přibík (1855-1937) (k 75. výročí úmrtí), In: Україна-Чехiя: iсторiя та сьогодення. Одеса, s. 309.

[14] Волкова, Світлана Анатоліївна. 2006. Чехи на півдні України (60-ті рр. XIX–30-ті рр. ХХ століття). Сiмферополь, с. 139.

[15] Pramen: Вторая жизнь Одесского театра. Новое здание (online) http://opera.odessa.ua/ru/o-teatre/istoriya/vtoraya-jizn-odesskogo-teatra-novoe-zdanie/

[16] Розенберг, Р. М./Суворова, Н. А. 2010. Не угасает музыка в Одессе… In: Kolektiv autorů: Одессоведение, část IV. Одеcса, с. 216.

[17] Drbal, Аlexandr. 2013. Významný český a ukrajinský dirigent, skladatel a pedagog Josef Přibík (1855-1937) (k 75. výročí úmrtí), In: Україна-Чехiя: iсторiя та сьогодення. Одеса, s. 307.

[18] Deska se nachází v ulici Majakovského č. 6.

[19] Глушко, Николай/Глушко Владимир/Щербакова Юлия. 2013. Одесса-XX: Хроника. Одесса, с. 158.

Seznam literatury

Drbal, Аlexandr. 2013. Významný český a ukrajinský dirigent, skladatel a pedagog Josef Přibík (1855-1937) (k 75. výročí úmrtí), In: Україна-Чехiя: iсторiя та сьогодення. Одеса, s. 307-314.

Koschmal, Walter. 1998. Altes Odessa – fremde Stadt. Rußlands erste europäische Stadt, In: Koschmal Walter/Völkl Ekkehard (eds.), Odessa. Kapitel aus der Kulturgeschichte. Regensburg, s. 30-44.

Macháček, Fridolín. 1940. Sokolstvo, In: Co daly naše země Evropě a lidstvu. Obrozený národ a jeho země na fóru evropském a světovém. Praha.

Pichlík, Karel. 1991. Bez legend. Zahraniční odboj 1914-1918 (zápas o československý program). Praha.

Solschenizyn, Alexander. 2002. Zweihundert Jahre zusammen. Die russisch-jüdische Geschichte 1795-1916. Band 1. München.

Волкова, Світлана Анатоліївна. 2006. Чехи на півдні України (60-ті рр. XIX–30-ті рр. ХХ століття). Сiмферополь.

Глушко, Николай/Глушко Владимир/Щербакова Юлия. 2013. Одесса-XX: Хроника. Одесса.

Димидович, Л. a kol. 2005. Материали з iсторiї Чехiв на Одещинi. Одеса.

Розенберг, Р. М./Суворова, Н. А. 2010. Не угасает музыка в Одессе… In: Kolektiv autorů: Одессоведение, část IV. Одеcса, 199-262.

Петр Лозовюк

Изучал этнологию в Институте Этнологии на Философском Факультете Карлова университета в Праге, Humboldt-Universität Berlin и в Uniwersytet Gdański. Работал преподавателем в Technische Universität Dresden, Карловом университете в Праге, в Университете Пардубице, в Техническом университете Либерец и в Университете Масарика в Брно. Более десяти лет он работал научным сотрудником в Institut für Sächsische Geschichte und Volkskunde в Дрездене. Проходил ряд стажировок в странах Центральной и Юго-Восточной Европы. С 2012 года он регулярно посещает Украину и Беларуссию с целью научно-исследовательской работы.

Link2Ukraine

Link2Ukraine является независимым источником анализов, новостей и мнений экспертов. Авторы опубликованных материалов – академики, исследователи, эксперты и профессиональные журналисты. Независимые эксперты делятся на нашей платформе своими знаниями об Украине. Такая деятельность  в настоящее время, по нашему мнению, очень полезна и почти необходима. Особенно потому, что информационное пространство переполнено множеством фейковой или недостоверной информациии. Напротив, источник нами опубликованой информации всегда чётко указан и специфицирован.

© Všechna práva vyhrazena, Link2Ukraine