Ukrajinská migrace v průběhu dějin
Pod slovy „ukrajinská migrace“ si dnes pravděpodobně většina lidí představí současný jev, neboli příliv pracovních sil do zemí střední a západní Evropy. Pokud bychom vycházeli ze soudových zažitých stereotypů, vybaví se mnoha lidem zřejmě špatně placený dělník, noční uklízečka, případně činnosti spojené s nelegálními aktivitami. Tomu ostatně moc nepřispívají ani česká média, která tímto způsobem Ukrajince (či jiné národnostní menšiny) často vykreslují.[1]
Migrace je na Ukrajině velice rozšířeným fenoménem, jehož kořeny sahají mnohem hlouběji než do období rozpadu Sovětského svazu. Podle některých zdrojů žije za hranicemi Ukrajiny 20 % jejích obyvatel, jiné zdroje udávají až 40 %.[2] Migraci zmiňují nesčetné zdroje od cestovatelských reportáží až po odbornou literaturu. Tento fenomén je zvěčňován i v umění a například na historické fakultě univerzity ve Lvově je Historie ukrajinské diaspory dokonce povinným předmětem.
Vzhledem k vojenskému konfliktu na východě země se poslední dobou potýká i s nezanedbatelnou vnitřní migrací (tj. přesunem obyvatel v rámci jednoho státu). Dalším typem pohybu obyvatel je i „drobná přeshraniční migrace“. Jedná se o každodenní převoz zboží přes hranice Evropské unie.[3] Text však bude zaměřen primárně na „klasickou“ migraci, tj. stěhování obyvatelstva do zahraničí, jeho kořeny a příčiny. Zároveň bude v článku kontextualizován stereotypní obrázek levné pracovní síly, jelikož se je jedná o jednu z kapitol, kterou historie ukrajinské diaspory nabízí.
Počátek masové migrace Ukrajinců z ekonomických důvodů klademe do období 70. let 19. století. Nejednalo se o ojedinělý jev, jelikož ve velmi podobném období pozorujeme i odchod Čechů na carskou Volyň a utváření tzv. „Volyňských Čechů“.[4]
Ukrajinci však tehdy směřovali na opačnou světovou stranu, konkrétně do USA, Kanady a na přelomu století i do jižní Ameriky. Ukrajinci byli jednou z nejméně vzdělaných národnostních menšin usazující se v té době v Americe. Přestože se uplatňovali převážně v zemědělství a v uhelném průmyslu, byly jejich životní příběhy považovány za „success story“.[5]
Postupně si tito emigranti vytvořili své vlastní instituce a publikace (což přímo na Ukrajině nešlo, protože od roku 1876 platil v carském Rusku zákaz ukrajinštiny).[6] V průběhu období 1877-1913 odjelo z Ukrajiny kolem 700 000 lidí.[7] Americká stopa se neztrácí ani ve 20. století, kdy diaspora držela nad vodou ukrajinskou vědu a literaturu, která v Sovětském svazu podléhala přísné cenzuře. Významná část emigrantů v USA a Kanadě se asimilovala. Server The Ukrainian Weekly v květnu 2018 vyčíslil počet amerických Ukrajinců na 1 milion. Navíc, ukrajinské kořeny mají i veřejně známé osobnosti jako například skladatel Leonard Bernstein, zpěvák Bob Dylan, režisér Steven Spielberg či herci Leonardo DiCaprio a Liv Tyler.[8]
Američtí Ukrajinci zasáhli po první světové válce také do Československé politiky – a to konkrétně prostřednictvím osoby Grigorije Žatkoviče, mluvčího Americké národní rady Uhro-Rusínů, který s T. G. Masarykem dojednal, že se Podkarpatská Rus stane součástí Československa.[9]
V druhé polovině 19. století ještě zdaleka neexistovala Ukrajina, jak ji známe dnes. Území státu se rozkládalo mezi Ruskem a Habsburskou monarchií (Zakarpatí bylo součástí uherské části a Halič součástí rakouské). Území státu se rozkládalo mezi Ruskem a Habsburskou monarchií (Zakarpatí bylo součástí uherské části a Halič součástí rakouské). Zároveň se teprve utvářely národy, jak je chápeme dnes. Lidé, o nichž mluvíme, mohli sami sebe vnímat jako Ukrajince, ale i jako Rusy, Rusíny, Židy či Poláky. Případně nemuseli národností otázce věnovat žádnou pozornost a svou primární identitu odvozovat spíše od náboženství nebo menšího regionu.[10]
Ani jazyk není dokonalým ukazatelem národnosti, protože ukrajinština byla v 19. století považována za jazyk venkova bez perspektivy, tudíž lidé mohli za své primární řeči považovat hned několik jazyků zároveň. Na veškeré kvantitativní statistiky z této doby je tedy nutné nahlížet s jistou dávkou odstupu.
Druhá velká vlna emigrace pak souvisí spíše s politickými událostmi. V ukrajinském diskurzu jsou tyto události označované souslovím „Ukrajinská revoluce“. Český čtenář je zná spíše pod názvem „Ruská občanská válka“, případně „Polsko-ruská válka“. Ukrajinští patrioti se snažili o vznik vlastního státu, zatímco bolševici, kteří uchvátili moc v Rusku, bojovali (mimo jiné) proti těmto snahám. Nezanedbatelným aktérem v tomto příběhu je i nově vzniklé Polsko, jelikož hranice Polska a bolševického Ruska vznikla tam, kde skončily jejich boje. Ukrajina se tedy opět ocitla pod cizí nadvládou – ruskou (a později sovětskou), polskou a v případě Zakarpatí i československou.[11]
Ani v tomto případě se však nejedná o čistě ukrajinský fenomén, z celého Sovětského svazu prchali prozápadně orientovaní jedinci (tj. političtí odpůrci bolševiků, umělci, intelektuálové apod.) Vláda „separatistické“ Západoukrajinské lidové republiky se usadila ve Vídni, nicméně velmi výrazná byla i ukrajinská komunita v Čechách. Ihned po válce tu přebývaly osoby převážně v integračních táborech, časem však vznikla řada významných, především vzdělávacích, ukrajinských institucí. Jednalo se například o Ukrajinskou svobodnou univerzitu.[12] V Praze se taktéž usadili významní literáti, známí pod společným označením „Pražská básnická škola“.[13]
K dalším přesunům obyvatel dosud nebývalých rozměrů došlo v období druhé světové války a těsně po ní. Za německé okupace byly z Ukrajiny na nucené práce násilně vyvezeny asi 2 miliony osob (tzv. Ostarbeiteři) a několik milionů lidí bylo uvězněno v koncentračních nebo vyhlazovacích táborech. [14]
Tyto osoby pak byly po válce shromažďovány v DP táborech za účelem repatriace.[15] Někteří z nich se do Sovětského svazu již vrátit nechtěli, proto celá řada Ostarbeiterů, předválečných emigrantů nebo politických oponentů sovětské vlády (např. vojáků ROA nebo UPA) prchali na západ.[16] Repatriace byla povinná a vlivem sovětské propagandy a špatné obeznámenosti se situací v SSSR také velmi problematická a chaotická.. V této době vznikl zajímavý a ostře kritický text Proč se nechci vrátit do SSSR?[17] ukrajinského spisovatele Ivana Bahrajného, který usiloval o to, aby on a jeho krajané mohli zůstat v Německu nebo jiných západoevropských zemích, a aby se Západ více obeznámil se situací v Sovětském svazu.
Ke zmíněné poválečné vlně nedobrovolných migrací lze řadit i „Akci Visla“. Jedná se o pomstu za vraždění Poláků ukrajinskými nacionalisty v rámci krvavého volyňského masakru roku 1943. Okolo 150 000 Ukrajinců bylo přesídleno do západního Polska, regionu, který Poláci získali na úkor Německa.[18] Emigranty se jedinci technicky stávali, i bez nutnosti stěhování. Po válce totiž Podkarpatská Rus a Halič připadly Sovětskému svazu, takže obyvatelé Československa nebo Polska se najednou stali sovětskými občany.[19]
Po chaotickém období poválečných letech se kromě nuceného vystěhování několika disidentů v 70. a 80 letech,[20] západní hranice Ukrajiny přísně uzavřely. Jednalo se však pouze o jednotlivce, proto tyto operace nejsou v textu považovány za samostatnou migrační vlnu. Zlom pak nastal v roce 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz a byl uvolněn průjezd do zahraničí.
Uběhlo téměř 30 let. Tato poslední vlna není rozhodně jednolitá a má svá sociologická specifika. Vezmeme-li v úvahu dostupná data, počet Ukrajinců v Česku stále stoupá a proměňuje se. Zabydlují se tu celé rodiny, rodí se zde již druhá generace a přijíždí sem čím dál větší procento kvalifikovaných pracovníků (např. zdravotníci) nebo studentů. Jelikož se ale jedná o velice komplexní téma, ukrajinské národnostní menšině budou v budoucnosti věnovány další články analyzující tento fenomén.
Seznam zdrojů
[1] Mediální stereotypy nejčastěji připisované národnostním menšinám žijícím na území ČR. In: Mediainfo. 30.9.2013. Dostupné z: https://www.newtonmedia.cz/cs/mediainfo-cz/analyzy-studie/medialni-stereotypy-nejcasteji-pripisovane-narodnostnim/detail, cit. 11. 6. 2020.
[2] Mgr. Tereza Chlaňová, PhD., kurz Ukrajinská emigrace, Ústav východoevropských studií, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy.
[3] GRYGAR, Jakub. Děvušky a cigarety: O hranicích, migraci a moci. Praha: SLON, 2016.
[4] Historie Volyňské oblasti. In: Mapa paměti Volyňské oblasti. Dostupné z: https://www.volynaci.cz/historie-volynske-oblasti/, cit. 11. 6. 2020.
[5] Mgr. Tereza Chlaňová, PhD., kurz Ukrajinská emigrace, Ústav východoevropských studií, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy.
[6] Емський указ: Заґратована мова. In: ZN,UA. 17.5.2019. Dostupné z: https://dt.ua/HISTORY/emskiy-ukaz-zagratovana-mova-311621_.html, cit. 11. 6. 2020.
[7] Розселення та еміграція українців у другій половині ХІХ – на початку ХХ ст. In: Geomap.com.ua. Dostupné z: https://geomap.com.ua/uk-uh9/372.html, cit. 11. 6. 2020.
[8] WOLOWYNA, Oleh. Ukrainians in the United States have reached 1 million. In: The Ukrainian Weekly. 11.5.2018. Dostupné z: http://www.ukrweekly.com/uwwp/ukrainians-in-the-united-states-have-reached-1-million/, cit. 11. 6. 2020. And SVETLAYA, Natalie. World Famous Celebrities with Ukrainian Roots. In: Destinations UA. 19.4.2019. Dostupné z: https://destinations.com.ua/news/big-cities-life/937-world-famous-celebrities-with-ukrainian-roots
[9] RYCHLÍK, Jan a RYCHLÍKOVÁ, Magdaléna. Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946. Praha: Vyšehrad, 2016.
[10] ZAHRA, Tara. Imagined Noncommunities: National Indifference as a Category of Analysis. Slavic Review. 2010, 69(1), 93-119.
[11]ZILYNSKYJ, Bohdan. Před sto lety se zrodila Ukrajinská lidová republika. In: My a Ukrajina. Dostupné z: https://www.myaukrajina.cz/index.php/node/393, cit. 11. 6. 2020. And ŽĎÁRSKÝ, Michal. Polsko-sovětská válka 1919-1920 a její ohlas v českých novinách. Brno, 2009. Bakalářská práce. Masarykova univerzita v Brně. Filozofická fakulta. Historický ústav.
[12] HLAVÁČEK, Petr a FESENKO, Mychajlo. (Ne)šťastná Ukrajina: Osobnosti Ukrajinské svobodné univerzity v Praze 1921-1945. Praha: Karolinum, 2015.
[13] MORÁVKOVÁ, Alena. Pražská škola ukrajinských exilových básníků. In: Akademický bulletin: Oficiální časopis akademie věd ČR. Dostupné z: http://abicko.avcr.cz/2016/03/05/exil.html, cit. 11. 6. 2020.
[14] GRINCHENKO, Gelinada. Ostarbeiters of the Third Reich in Ukrainian and European Public Discourses: Restitution, Recognition, Commemoration. In: FEDOR, Julie, KANGASPURO, Markku, LASSILA, Jussi, ZHURZHENKO, Tatiana. War and Memory in Russia, Ukraine and Belarus. Palgrave Macmillan Memory Studies, 2017, s. 281-307.
[15] Zkratka DP znamená anglické displaced persons (odsunuté osoby). Po druhé světové válce vznikaly hlavně v Německu, Rakousku a Itálii a sloužily pro organizaci a repatriaci vězňů z koncentračních táborů a jiných zajatců či uprchlíků převážně z východní Evropy.
[16] UPA – Ukrajinská povstalecká armáda. Šlo o ozbrojenou složku Organizace ukrajinských nacionalistů (také známí jako „banderovci“), která se mezi válkami a během druhé světové války snažili vybojovat ukrajinskou nezávislost. Konkrétně UPA má ale na svědomí taky masakr Poláků v létě 1943 na Volyni.
ROA – Ruská osvobozenecká armáda, lépe známí jsou asi pod názvem „vlasovci“. Šlo o ruské vojáky v opozici proti bolševickému režimu. V českém prostředí jsou známí převážně díky své účasti na Květnovém povstání 1945.
[17] Баграний, Іван.. На новий шлях: Чому я не хочу вертатися до СРСР?. Київ: Українська прес-група, 2012.
[18] ZILYNSKYJ, Bohdan. Co znamenala Akce Wisla. In: My a Ukrajina. Dostupné z :https://www.myaukrajina.cz/node/276, cit. 11. 6. 2020.
[19] RYCHLÍK, Jan a RYCHLÍKOVÁ, Magdaléna. Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946. Praha: Vyšehrad, 2016.
[20] PLJUŠČ, Leonid. Na karnevalu dějin. Praha: Triáda, 2019.
Клара Травнiчкова
Клара Травнічкова вивчає Східноєвропейські дослідження та Исторію на Філософському факультеті Карлового університету у Празі. У році 2020 вона навчала чеську мову для іностранців в Чеському центрі у Львові. Вона також перекладала частини українській передачі «Очима культури» і писала про Україну на вебсайт «My a Ukrajina» і в журнал «Mezinárodní politika». Вона хоче писати свою бакалаврську роботу про тему колективна пам’ять українських іммігрантів в Чехії.
Тема статтi
Подiлитися
Link2Ukraine
Link2Ukraine – незалежне джерело аналізів, інформацій та експертних думок, це автори, науковці, вчені, експерти та професійні журналісти. Незалежні експерти діляться своїми знаннями та знаннями про Україну на нашій платформі, що є важливим та необхідним, особливо коли громадськість переповнена потоком фальшивих новин та безліччю недостовірних новин. Походження інформації, якi ми публікуємо, завжди чітко визначенi.
