Чехи в міському середовищі півдня України - частина 2. [CZ]

Стаття продовжує в трактовці про присутність чеської меншини в Одесі в 19-м столітті. Окрім сфери високої культури, вона представляла ще одну область, на якій одеські Чехи в свій час звертали увагу на себе, пивоваріння та освіту. За приклад і взірець...

Češi v městském prostředí jižní Ukrajiny 

Díl II.

Kromě sféry vysoké kultury o sobě dali oděští Češi znát také jako zdatní podnikatelé. Čeští investoři ve sféře průmyslové výroby prosluli v Rusku během poslední třetiny 19. století zejména jako budovatelé podniků na zpracování potravin, zvláště másláren, mlýnů, pivovarů, cukrovarů, a také jako výrobci vysoce kvalitních hudebních instrumentů.[1] V Oděse byla zastoupena obě tato výrobní odvětví. Zvláštního věhlasu doznala „Česko-slovanská carská továrna výlučně privilegovaná na dechové hudební nástroje“, jejímž zakladatelem byl semilský rodák Josef Šediva. Šediva se v Oděse usadil ve druhé polovině 70. let, přičemž se zde zpočátku stal společníkem místní firmy na výrobu nátrubkových nástrojů. Roku 1882 se osamostatnil a založil vlastní továrnu na výrobu korpusů pro žesťové hudební nástroje, zatímco strojivo bylo dováženo z Čech. V době největšího rozkvětu Šedivova nástrojářská firma zaměstnávala na patnáct dělníků, z nichž někteří byli Češi.[2] Oděsa nebyla zvolena pro tuto činnost náhodně. Ve městě a jeho okolí sídlily četné vojenské posádky, tedy potenciální velkoodběratelé Šedivových výrobků. Šedivovi se v Oděse očividně vedlo, o čemž svědčí skutečnost, že v osmdesátých letech otevřel filiálku ve středoasijském Samarkandu. Firmě se dařilo také díky řadě zdokonalení nátrubkových nástrojů, jichž byl Šediva autorem, a za něž získal několik ocenění na mezinárodních výstavách. Po Šedivově smrti (1915) továrnu vedli ještě několik let synovci jeho ruské ženy, patrně roku 1917 však závod zanikl.[3]

Pivovarnictví se v Oděse počalo v masovějším měřítku rozvíjet především od poslední třetiny 19. století a to z větší části díky zahraničním investorům. Mezi nimi nechyběli, vedle Němců a Belgičanů, ani Češi. Z dobových materiálů není zcela jasné pozadí skutečnosti, proč byl na počátku 90. let 19. století nazván pivovarnický podnik, spadající pod „Jihoruskou akciovou společnost pivovarů“, „Bohemia“.[4] Lze se jen dohadovat, že tomu bylo z obdobného důvodu, jako o něco dříve v Minsku. České pivo prostě mělo již v této době v Rusku dobrý zvuk, úspěšně konkurovalo jiným zahraničním, zejména německým, producentům a bylo zárukou kvality. Kromě toho se dalo argumentovat i jeho „slovanským“ původem. Jako příklad již prokazatelně přímého českého angažování v oblasti vaření piva, lze uvést existenci „Oděského českého pivovaru“, který Oděsany zásoboval „českým pivem“ od počátku 20. století až do 30. let. Podle dostupných informací byli zakladateli a majiteli pivovaru krajané F. M. Sodom a I. I. Albrecht.[5] České pivo se údajně mezi místními těšilo minimálně srovnatelnému zájmu jako oblíbené pivo německé, pro nějž představovalo seriózního konkurenta (tamtéž). Do oděských restaurací bylo v poslední třetině 19. století exportováno i pivo přímo z Čech. Jak naznačují inzeráty v dobovém místním tisku, jednalo se zejména o pivo plzeňské.

Hlavní budova oděské univerzity

Další oblast, v níž na sebe oděští Češi svého času upozornili, představovalo školství, a to jak středoškolské, tak univerzitní. Posledně jmenované souvisí se založením místní Novoruské univerzity, ke kterému došlo roku 1865. Vznik oděské univerzity představoval významný impulz pro intelektuální rozkvět celého severního Černomoří. Pro tuto vysokoškolskou instituci byla od počátku její existence příznačná vysoká etnokonfesijní heterogenita, a to jak studentstva, tak pedagogického sboru.[6] Vedle příslušníků řady místních národů, zde působily též osobnosti českého původu, a to nejen příchozí z českých zemí, nýbrž také rodáci z jihoukrajinských českých vesnic. Jedním z nejznámějších českých pedagogů oděské alma mater byl řádný profesor Novoruské university, klasický filolog Jan Luňák.

Mezi českými středoškolskými pedagogy, působícími dlouhodobě v Oděse, vynikl Antonín Mikuláš[7] Číla (1883-1983), pozdější legionářský velitel a československý brigádní generál. V Oděse se Číla ujal propagace a organizace sokolského hnutí, k jehož širšímu rozšíření došlo v Rusku v důsledku duchovní krize po katastrofálním vyústění války s Japonskem a na ní navazujících revolučních událostí z let 1905-1907. Teprve tyto neúspěchy přispěly k tomu, že „se česká tělocvičná soustava konečně dostala do starého Ruska“, ač první oficiální styky mezi představiteli českého Sokola a ruskými tělocvičnými jednotami byly navázány již roku 1889.[8]

Během svého působení v Oděse se Číla stal na několik let uznávaným tělovýchovným instruktorem.[9] Profesně byl angažován jako učitel výtvarné výchovy a tělocviku na jednom místním gymnáziu, kromě toho vnímal jako svoje osobní poslání šířit ve svém novém působišti ideje sokolského hnutí.[10] Oděský Sokol, který byl ještě před Čílovým příchodem založen jako organizace „Čechů tamějších“, byl Čílovou zásluhou rozšířen a poté, co „se přidali i Rusové“ a další „representanti všech slovanských národností“, nabyl silně panslovansky orientovaný charakter. Jím vedené oděské „Gymnastické společenství ‚Sokol‘“ zanedlouho patřilo mezi největší v Rusku. Roku 1912 tak mohl Číla do pražského sokolského ústředí referovat, že to „při ‚konské‘ práci dotáhl na dvě stě padesáti tří člennou sokolskou jednotu, která by jinak v té proklaté, zkšeftovatělé[11] Oděsse neexistovala“.[12]

Pohled do vjezdu jednoho z oděských domů v historické části města

Výrazný předěl přinesla do Čílova života, ale i do existence české komunity v Oděse, první světová válka. Podobně jako v dalších městských centrech tehdejšího Ruska, kde existovaly české diaspory, bylo také v Oděse přistoupeno bezprostředně po vypuknutí světové války k organizování české dobrovolnické jednotky. Mezi oděskými Čechy se v budování České družiny, jak byl český dobrovolnický sbor zpočátku nazýván, vyznamenal Antonín Číla. Formování České družiny v Oděse probíhalo v rámci místní krajanské organizace, zmiňovaného Česko-slovanského podpůrného spolku.[13] Tato jednotka měla být podle původních úmyslů nasazena jako součást ruské armády, později byla včleněna v legionářské oddíly, československou dobrovolnickou zahraniční armádu. Když Číla opouštěl jako voják budoucí československé armády Oděsu, město, kde prožil bezmála šest let svého života, odcházel „s pocitem dobře vykonaného díla.“[14] [15]

Následující sovětská éra představuje z hlediska sledování zdejšího krajanského života jakési „hluché“ období, v němž se česká „stopa“ v Oděse na dlouhá desetiletí ztrácí. K obnovení českého menšinového života zde bylo přistoupeno až během druhé poloviny roku 1992 v již samostatné Ukrajině, kdy byla potomky českých vystěhovalců po dlouhých desetiletích založena krajanská organizace s názvem „Česká beseda“. I když proces aktivace tohoto spolku trval relativně dlouho, jednalo se o jedno z prvních českých menšinových uskupení mimo nejtradičnější sídelní oblasti ukrajinských Čechů.[16] Na počátku 21. století v Oděse působily krajanské spolky dva. Vedle zmiňované besedy ještě vznikla konkurenční „Česká rodina Oděsa“. Přítomnost osob hlásících se k českému původu v Oděse vyvolala zájem českých médií roku 2015, kdy došlo ke kolektivní, českým státem organizované, migraci významné části oděských Čechů do ČR. Zdá se, že tímto aktem se historie české komunity tohoto města v zásadě uzavřela.

Odkazy na zdroje

[1] Серапионова Елена Павловна: 2010, Чехи в России (вторая половина ХIХ – начало ХХ в.), In: Славянский альманах 2009, Москва, с. 202-203.

[2] Žůrková Tereza/Hruška Viktor: 2016, Josef Šediva (1853-1915) a jeho sbírka hudebních nástrojů v Národním muzeu – Českém muzeu hudby, Praha, s. 17.

[3] Žůrková Tereza/Hruška Viktor: 2016, Josef Šediva (1853-1915) a jeho sbírka hudebních nástrojů v Národním muzeu – Českém muzeu hudby, Praha, s. 18.

[4] Дроздовский Анатолий А. (ed.): 2009, Старая Одесса: Торговля и промышленность, Одессa, с. 119.

[5] Дроздовский Анатолий А. (ed.): 2009, Старая Одесса: Торговля и промышленность, Одессa, с. 129.

[6] Hausmann, Guido. 1998. Universität und städtische Gesellschaft in Odessa 1865-1917. Soziale und nationale Selbstorganisation an der Peripherie des Zarenreiches. Stuttgart, s. 130.

[7] Křestní jméno Mikuláš, resp. Nikolaj, přijal Číla během pobytu v Rusku, poté, co konvertoval k pravoslaví.

[8] Macháček, Fridolín. 1940. Sokolstvo, In: Co daly naše země Evropě a lidstvu. Obrozený národ a jeho země na fóru evropském a světovém. Praha, s. 324.

[9] Antonín Číla pobýval v Oděse v letech 1909-1914.

[10] Муратов, Александр/Муратова, Дина. 2013. Учитель из Одессы Антонин Чила – генерал чехословацкой армии, In: Kolektiv autorů, Україна-Чехiя: iсторiя та сьогодення. Одеса, с. 294-295.

[11] Reakce na skutečnost, že Oděsa byla v carském období centrem obchodu celé jihozápadní části Ruské říše.

[12] Dopis Antonína Číly pražskému ústředí Národní rady české z 9. května 1912. Dopis je uložen v Národním archivu Praha, Fond Národní rada česká; složka „Zahraniční Češi – Evropa“, Inv.č. 171/ kar. 341/1.

[13] Zdroj: Věstník českého národohospodářského spolku č. 9/1918, s. 13.

[14] Duda, Zbyněk M. 2010. Generál Antonín Mikuláš Číla, starodružiník. Historicky Kaleidoskop (online) http://www.historickykaleidoskop.cz/2-2008/general-antonin-mikulas-cila-starodruzinik.html

[15] Do Oděsy Číla ještě jednou zavítal během roku 1915, kdy sem byl vyslán „na zotavenou“, poté, co byl raněn na haličské frontě. Do vlasti se navrátil jako velitel jednoho z legionářských transportů v srpnu 1920 (Duda 2010).

[16] Матеріали з історії чехів на Одещини, випуск I (kol. aut.). 2005. Одесса, с. 28.

Seznam literatury

Duda, Zbyněk M. 2010. Generál Antonín Mikuláš Číla, starodružiník. Historicky Kaleidoskop (online) http://www.historickykaleidoskop.cz/2-2008/general-antonin-mikulas-cila-starodruzinik.html

Hausmann, Guido. 1998. Universität und städtische Gesellschaft in Odessa 1865-1917. Soziale und nationale Selbstorganisation an der Peripherie des Zarenreiches. Stuttgart.

Macháček, Fridolín. 1940. Sokolstvo, In: Co daly naše země Evropě a lidstvu. Obrozený národ a jeho země na fóru evropském a světovém. Praha.

Žůrková Tereza/Hruška Viktor: 2016, Josef Šediva (1853-1915) a jeho sbírka hudebních nástrojů v Národním muzeu – Českém muzeu hudby, Praha.

Дроздовский Анатолий А. (ed.): 2009, Старая Одесса: Торговля и промышленность, Одессa.

Матеріали з історії чехів на Одещини, випуск I (kol. aut.). 2005. Одесса.

Муратов, Александр/Муратова, Дина. 2013. Учитель из Одессы Антонин Чила – генерал чехословацкой армии, In: Kolektiv autorů, Україна-Чехiя: iсторiя та сьогодення. Одеса, s. 293-306.

Серапионова Елена Павловна: 2010, Чехи в России (вторая половина ХIХ – начало ХХ в.), In: Славянский альманах 2009, Москва, s. 196-204.

Петр Лозовюк


Вивчав етнологію в Інституту етнології Філософського факультету антропології Карлового університету в Празі, в Humboldt-Universität Berlin i в Uniwersytetu Gdańskiego. Яко університетський педагог, він працював в Technische Universität Dresden, в Карловому університеті в Празі, в Університеті Пардубіце, в Технічному університеті в Лібереці та в Університеті Масарика в Брно. Більше десяті років він був науковим співробітником в Institut für Sächsische Geschichte und Volkskunde e. V. (ISGV) Dresden. Він пройшов ряд навчальних та дослідних перебувань в країнах Центральної та Південно-Східної Європи. Від 2012 року він на професіональній основі регулярно відвідує Україну та Білорусь.

Link2Ukraine

Link2Ukraine – незалежне джерело аналізів, інформацій та експертних думок, це автори, науковці, вчені, експерти та професійні журналісти. Незалежні експерти діляться своїми знаннями та знаннями про Україну на нашій платформі, що є важливим та необхідним, особливо коли громадськість переповнена потоком фальшивих новин та безліччю недостовірних новин. Походження інформації, якi ми публікуємо, завжди чітко визначенi.

© Všechna práva vyhrazena, Link2Ukraine