Чеські землякі в Україні та більшовики - частина 2. [CZ]

Чеські земляки були другою за величиною громадою земляків у Російській імперії на початок Першої світової війни. Докладніше про її функціонування та організацію на початку 20 століття читайте у нашій статті....

Čechoslováci na Ukrajině a bolševici

Díl 2.

Osud československého odboje v Rusku, spojený s vystoupením čs. legionářů na Sibiři a jejich celkový příspěvek k válečným událostem je poměrně dobře znám. Méně známou kapitolu tehdejší české přítomnosti ve východoslovanském kontextu představuje další osud krajanských diaspor a enkláv. Občanská válka navazující na ruské revoluce trvala na jižní Ukrajině dlouhých 35 měsíců. Obyvatelstvu přinesla politickou nestabilitu, časté veřejné násilí a retardaci prakticky všech oblastí společenského a hospodářského života. Její konec se nesl ve znamení přetrvávajících problémů všeho druhu. Nejvýrazněji byl prostými obyvateli měst pociťován nedostatek základních potravin a dále vzrůstající teror sovětské vlády. Kupříkladu jen v centru ukrajinského Černomoří Oděse bylo během roku 1920 uvězněno 10.225 osob, z nichž bylo 1.418 usmrceno zastřelením a 1.558 posláno do koncentračních táborů.[1] Otázkou samozřejmě zůstává, kolik z postižených náleželo k místní krajanské komunitě.[2]

Tento text je pokračováním již publikovaného textu o Čechoslovácích na Ukrajině a bolševicích 1. díl

Dobová fotografie Oděsy

Perzekuci určité části příslušníků české menšiny lze bezesporu datovat již do období bezprostředně po převzetí vlády sověty. O rozsahu a vlastní podobě represí, kterým byli vystaveni krajané z oblasti dnešní jižní Ukrajiny (a jižního Ruska) si je možné učinit alespoň rámcovou představu na základě archivních materiálů. Jedná se kupříkladu o rezoluce vzniklé z popudu zasedání mnohých „československých spolků“, jejichž členy byli jak čeští „starousedlíci“,[3] tak bývalí zajatci. Tyto rezoluce byly adresovány Národní radě české, svépomocné kulturně politické instituci,[4] která se z pražského ústředí věnovala systematickému monitoringu krajanského života a dále také pěstování kontaktů s krajany z celého světa. Smyslem těchto provolání bylo vylíčit, jakým nezákonnostem byli krajané vystaveni a dále varovat českou veřejnost ve vlasti před „bolševickým nebezpečím“, kterého byli krajané v Rusku přímými svědky.

V jedné ze zpráv je kupříkladu vylíčeno, jakým způsobem se po ovládnutí Kyjeva bolševiky na jaře 1919[5] chovali noví mocipáni k předním představitelům tehdejšího českého menšinového života. „Následovaly domovní prohlídky skoro u všech našich veřejných pracovníků“, můžeme číst v tomto dokumentu, „při čemž hledaly se důkazy o politické organizaci, o spojení s čsl. armádou, o ukrývání kurýrů a špehů. (…) Červen minul pro obec českou celkem klidně, ale v sobotu 5. července na příkaz tajného odboru ‚črezvyčajky‘ zatčeni následující krajané: …“ Načež následuje výčet jmen konkrétních krajanů, kteří byli uvězněni jakožto „záložníci české bourgeoisie, jako nebezpeční vládě sovětové, avšak bez konkrétních obvinění“. Další zatýkání českých činovníků pokračovalo i v průběhu léta: „Poslední dny bolševické vlády v Kijevě plny úžasu. Není domu, z něhož by nebylo obětí, není bytu, kde by nebylo prohlídek, rekvisicí, krádeží a loupeží. (…) Jen šílenci jsou schopni ďábelské zlotřilosti nad bezbrannými oběťmi, jen mozek zachvácený nejen morální, ale i fysickou hnilobou jest schopen vymýšleti muka, s jakými komunisté vyprovázeli na onen svět nepřátele proletářské vlády“. Po těchto slovech opět následuje jmenný výčet obětí z řad české komunity…

Přítrž bolševickému bezpráví na jihu Ukrajiny učinila intervence bělogvardějských oddílů generála Děnikina ve druhé polovině léta 1919,[6] která byla na mnoha místech podpořena povstáním lokálních antibolševických sil. Čeští krajané vítali tento vývoj a zejména po osvobození Kyjeva 26. srpna 1919 se mnohým zdálo, že nastal definitivní zlom ve vývoji občanské války a že úplné osvobození od bolševického bezpráví je blízko.[7] Pod vlivem těchto událostí došlo v průběhu pozdního léta 1919 k sérii krajanských shromáždění, na nichž jejich otřesení účastníci bilancovali prožité utrpení, vyjadřovali naději v „nové poměry“, ale také formulovali varovná prohlášení, která byla primárně určená české veřejnosti v nově založeném národním státě.

V jednom z provolání k „bratrům ve svobodné vlasti“, jehož autory byli představitelé „Československého spolku“ v Poltavě lze číst: „My, shromáždění účastníci schůze (…) konané dne 14. září 1919 v Poltavě, prorokovavše o neslýchaných i nebývalých v historii zvířeckostech páchaných komunisty v době bolševické vlády, kdy krajní terror i násilí nad bezbranným a bezmocným obyvatelstvem všech vrstev byl základem veškeré činnosti této ‚politické i společenské kasty‘, protestujeme a odsuzujeme co nejrozhodněji taký způsob ‚vlády‘ i vyslovujeme naději, že podobný vládní systém, který co do hrubosti a nemravnosti nemá příkladu v celém civilizovaném světě – nemůže a nesmí ani vniknouti, tím méně pak se upevniti v zemích koruny svatováclavské, neboť následky jeho byly by katastrofální nejen pro další vývoj naší české kultury, ale i pro naši tak těžce a draze vydobytou samostatnost národní. Bolševism by ji pohřbil určitě a navždy“.[8]

Žijící v době válečných událostí občanských válek v Rusku a přenesší v té době všechny utvořivší se vlády, konstatujeme celé české veřejnosti, že přinesené hrůzy vládou bolševických i komunistických komisařů převyšují hrůzy války světové.

zástupci východoukrajinských československých spolkůBachmut, Ukrajina

Bratři a sestry ve vlasti! Vzdálení jsouce od vás tisíce verst a přenesše všechny muky i hrůzy bolševismu, žádáme vás ve jménu naší drahé mateřštiny, nedopřávati sluchu vyskytnuvším se v naší milé vlasti různým živlům – zrádcům – kteří prodavše svůj národní cit za jidášsko-leninskou cenu kovu, chtějí připraviti po komunistickém způsobu vás – československé dělníky o spokojenou práci a vás, zemědělce o potem dobývanou zemi a tím uvrhnouti nedávno vzkříšenou vlast pod jho ujařmenosti a světové hanby.

zástupci východoukrajinských československých spolkůBachmut, Ukrajina

Obdobně vyznívaly i další provolání, jejichž autory byli členové několika východoukrajinských „československých spolků“, kteří se sešli k jednání v Bachmutě: „Žijící v době válečných událostí občanských válek v Rusku a přenesší v té době všechny utvořivší se vlády, konstatujeme celé české veřejnosti, že přinesené hrůzy vládou bolševických i komunistických komisařů převyšují hrůzy války světové. Vraždy lidí nevinných, sledících za pořádkem, krádeže i loupeže u občanů všech tříd, drancování obchodů nejen větších ale i t.zv. hokynářských, rekvizice všelikých druhů všeho, rozpustné noční opilstvo komisařů, násilníků bylo na denním pořádku a jediným cílem bolševické vlády. Málo toho, že ‚sovětská vláda‘ s Leninem a Trockým v čele přivedla Rusko nejen k rozvratu v státě, ale i k rozvratu společenskému, k mravnímu rozvratu v rodině i ve škole. (…) Bratři a sestry ve vlasti! Vzdálení jsouce od vás tisíce verst a přenesše všechny muky i hrůzy bolševismu, žádáme vás ve jménu naší drahé mateřštiny, nedopřávati sluchu vyskytnuvším se v naší milé vlasti různým živlům – zrádcům – kteří prodavše svůj národní cit za jidášsko-leninskou cenu kovu, chtějí připraviti po komunistickém způsobu vás – československé dělníky o spokojenou práci a vás, zemědělce o potem dobývanou zemi a tím uvrhnouti nedávno vzkříšenou vlast pod jho ujařmenosti a světové hanby“.[9]

Citované výpovědi, které lze bez přehánění označit za prorocká varování, nás nejen informují o prožitcích otřesených ukrajinských krajanů. Svědčí též o pocitu sepjetí, které v těchto těžkých chvílích pociťovali se starou vlastí, jíž ještě před nedávnem pomáhali vydobýt samostatnost. V očekávání sociálních bouří následujících po dlouhých letech válečných útrap i v důsledku zmatku vyvolaného politickým převratem, se mohlo zdát, že revoluční násilí zasáhne i české země. Krajanští předáci proto chtěli prostřednictvím Národní rady varovat českou veřejnost před politickým a sociálním dobrodružstvím, jehož byli na Ukrajině i v dalších oblastech sovětského vlivu svědky.

Situace v ČSR se však poměrně rychle stabilizovala, novému státu se podařilo relativně úspěšně etablovat a zajistit přijatelné životní podmínky pro své občany. Jinak tomu bylo na již opět sovětské Ukrajině. Válečné rozbroje byly na mnoha místech vystřídány dalším utrpením civilního obyvatelstva. Národ ve vlasti na následná zoufalá volání krajanů reagoval státně podporovanou i individuálně organizovanou pomocí. Na počátku 20. let byly v Praze se státní podporou založeny dvě organizace českých navrátilců z území SSSR – Sdružení Čechů a Slováků z Ruska a Jednota Čechoslováků z Ruska, jejich příbuzných a přátel. Obě tyto organizace si vytkly za cíl nejen materiálně podporovat remigranty, ale také iniciovat všestrannou pomoc i nadále strádajícím krajanům, kteří SSSR neopustili. Tato – opět nepříliš známá – kapitola vztahů mezi krajanskými komunitami na východě Evropy a ČSR by si ovšem zasloužila zvláštní pojednání.

Odkazy na zdroje a poznámky k textu

[1] Глушко Николай/Глушко Владимир/Щербакова Юлия: 2013, Одесса-XX: Хроника, Одесса, s. 135.

[2] O české komunitě v Oděse bylo na tomto serveru již pojednáno.

[3] Myšleni jsou Češi žijící v Ruské říši již v předválečném období.

[4] Národní rada česká – založena roku 1900 sdružovala české politické strany a nejrůznější společenské, hospodářské i kulturní organizace. Představovala jakousi střešní organizaci, která se kromě celé řady dalších úkolů hodlala zhostit evidence českých zahraničních menšin za účelem jejich kulturní, jazykové, ale i materiální podpory. Jedním ze zamýšlených cílů těchto snah měla být i koordinace kontaktů zahraničních Čechů se ‚starou vlastí‘.

[5] Zdroj: Kijev. Česká obec a bolševici, nesignovaný a blíže nedatovaný rukopis patrně z roku 1919, Národní archiv Praha, Fond Národní rada česká; Inv. č. 178/ kar. 355/2; „Zahraniční styky s Ruskem 1919-1935“.

[6] Nutno ovšem poznamenat, že „děnikinci“ si v praktikování hrubého násilí s bolševiky často příliš nezadali. I po jejich vítězství byly běžné popravy bez soudu a pokračovalo se i v dalších ukrutnostech, nyní ovšem podle hesla „bít rudé, dokud nezbělí“, v reakci na předchozí bolševický slogan „bít bílé, dokud nezčervenají“ (Малахов/Степаненко 2004: 421).

[7] Mezi obyvatelstvem v této době dokonce kolovaly fámy o tom, že bělogvardějské formace již vítězně táhnou na Moskvu.

[8] Zdroj: Československý spolek v Poltavě. Národní archiv Praha, Fond Národní rada česká; Inv. č. 178/ kar. 355/2; „Zahraniční styky s Ruskem 1919-1935“.

[9] Zdroj: Československý spolek v Bachmutě v Kramatorské. Národní archiv Praha, Fond Národní rada česká; Inv. č. 178/ kar. 355/2; „Zahraniční styky s Ruskem 1919-1935“.

Seznam literatury

Глушко Николай/Глушко Владимир/Щербакова Юлия: 2013, Одесса-XX: Хроника, Одесса.

Петр Лозовюк


Завідуючий кафедрою антропології Університету Західної Чехії в Пльзені

Тема статтi

Link2Ukraine

Link2Ukraine – незалежне джерело аналізів, інформацій та експертних думок, це автори, науковці, вчені, експерти та професійні журналісти. Незалежні експерти діляться своїми знаннями та знаннями про Україну на нашій платформі, що є важливим та необхідним, особливо коли громадськість переповнена потоком фальшивих новин та безліччю недостовірних новин. Походження інформації, якi ми публікуємо, завжди чітко визначенi.

© Všechna práva vyhrazena, Link2Ukraine