„Co tu sedíte tak znuděně, kdo se má pořád na ty vaše otrávený ksichty dívat?“ První věta filmu zaznívá v maskérně před vlastním natáčením. O jaký film se bude jednat? Žena, která si bere na povel skupinu obyčejných civilistů, nepůsobí dojmem asistentky režie, ale spíše seržantky. Chránění zdí čekají komparsisté na povel vyběhnout. Povelem není rozkaz z vysílačky, ale nedaleká detonace. Členové komparsu posléze vypovídají na kameru, jako by šlo o reportáž z místa neštěstí, při kterém došlo k explozi osobního auta, jež zasáhla blízký trolejbus. Nic bližšího se nedozvíme. Ale film už začal!
Snímek Donbas z roku 2018 v Bělorusku narozeného režiséra Sergeje Loznici[1] nepředkládá žádné konkrétní objasnění. Jsme svědky více méně volně propojených 13-ti mikropovídek, jež se prolínají nezávazně jen prostřednictvím náhodných postav. Každá epizoda na sebe navazuje stylem, jako bychom se procházeli po cizí planetě. Všudypřítomní ozbrojenci bez označení hodností a příslušností ke konkrétní armádě se jeví jako bandité, takže si divák připadá jako ve světě zločinu.
„Donbass is fueled by such collisions between the grave and the comic, a tonal oscillation that’s crucial to the film’s vision of a society cracking under the weight of its own inconsistencies, corruption and mob mentalities.“[2]
V prvním příběhu jsme svědky toho, jak jistá žena polije starostu jistého ukrajinského města splašky přímo na zasedání, neboť byla v tisku pomluvena. Následuje hádka dotyčné s jinou ženou ze zastupitelstva, aniž bychom se dobrali konkrétní skutečnosti sporu. Na opačném místě Ukrajiny, v okupovaném městě, se o incidentu dozvídá z telefonního hovoru pravděpodobně profesionální herec, který posléze obviní primáře zdejší nemocnice z obohacování. Za srdceryvný výkon je odměněn tučnou obálkou z rukou samotného primáře. Groteska posléze eskaluje přítomností extraordinérně vyhlížející prostitutky.
Herec odjíždí na Ukrajinu, kde se mine s autobusem jedoucím opačným směrem. V autobuse posloucháme dialog dvou žen, jež si povídají o válce. Na kontrolním stanovišti se muži musí obnažit do půl těla, bez ohledu na chlad. Kousek vedle stojí německý novinář, který je ozbrojenci nařčen z fašismu. V další sekvenci si novinář povídá s vojáky do chvíle, než je zasáhne exploze. Následuje tma, po které se ocitáme v protileteckém krytu plném lidí, jež zde přežívají jako v prvobytně pospolné společnosti. Mezi uboze vyhlížející obyvatele vstupuje elegantně oděná žena, která přichází za svou matkou, aby ji přesvědčila k odchodu z této špeluňky na lepší místo. Žádná epizoda není náležitě objasněna. Je to jen řetězec náhodných, leč surově násilných scén.
„Amidst the bombs and bullets, Loznitsa’s tour of occupied areas — inside government offices, across battle zones, through a cramped bomb shelter and on tension-filled streets, with no central protagonist but a few recurring figures — reveals how many internal hostilities thrive inside a larger external one. Lawlessness fights peace.“[3]
Film Donbas je mimořádný ve dvou rovinách. Jednak výpověď některých postav odhaluje mentalitu lidí v této zemi a v daném historickém okamžiku a zároveň usiluje o umělecké ztvárnění, jež snímek řadí mezi artová díla. Hovoří o válce, bídě, radosti, ale hlavně působí na city, když pohlaváři požadují oddanost lidové republice a stejně tak jedním dechem poctivost a obětavost. Přitom někteří sledují své sobecké zájmy nebo se vyžívají v násilí a šikaně. Velitelka na jedné kontrolní stanici hubuje mladé muže, že nebojují za vlast („Naše vlast matka je nemocná. Je prolezlá fašistickou leprou“) a kontroluje přitom, s kým si telefonují. Zajatý Ukrajinec je přivázán ke sloupu na rušné zastávce autobusů a je vystaven veřejné potupě. „Chlapče, stojíš tu už dlouho? Jel už autobus?“, ptá se zmatená žena, jež očividně nechápe, co se před ní odehrává. A do třetice, okradený muž na policejní stanici zjišťuje, že zlodějem jeho vozu je sama policie: „Podepiš, že vůz svěřuješ lidové republice dobrovolně.“
Rozporuplnost výpovědí umocňuje filmový obraz. Rumunský kameraman Oleg Mutu neutají svůj vzor například ve Svenu Nykvistovi. Dějová absurdita by byla pouhou groteskou bez vizuálního poselství. Četné otevřené, ale i uzavřené formy jen napomáhají v divákově zmatenosti[4].
Tam, kde chybí logika, hovoří emoce a vzhledem ke „skutečné válce“ se tento příběh nedá jinak prezentovat. Prakticky žádný záběr není bez lidí nebo lidského faktoru. Všude v prostoru lidé konají své neomalenosti, slabosti nebo tyranii. Žádná scenérie není nedotčená člověkem. V obrazech není místo pro Boha, ale jen pro lidi, ať už slabých nebo mocných. V Tarkovského Oběti zbývá mnoho místa pro vědomí toho, co člověka překonává. V Bergmanových filmech (např. Mlčení, Šepoty a výkřiky) je člověk v kleci, kterou touží rozbít. Hrdinové Donbasu jen konají, aby přežili. Někteří mají „štěstí“ být na výsluní mocných, ale ve skutečnosti jsou všichni ve víru událostí, které sotva mohou změnit. Mohou si jen přilepšit. Pokud čelí nátlaku, snaží se vyjednávat, ale jakmile si uvědomí, že oponent je silnější, bez ohledu jestli drží zbraň, jen trpně vyčkávají příštích událostí. Přitom se v prostoru kolem stále něco děje: anonymní dav spěchající na trolejbus nebo vybuchující granáty.[5]
Svatba na radnici se ve své bujarosti místy zvrhává v extatické neomalenosti. Člověk má právo se bavit. Možná proto, že si připadá svobodný, možná proto, že zítra může všechno ztratit. I zde je mnoho přítomných v maskáčích a se zbraněmi. Takže válka je všudypřítomná.
Ve filmu sledujeme tzv. dlouhé záběry, jež zdánlivě rámují jednotlivé epizody příběhu. „Dlouhé záběry… bývají rámovány jako polocelek nebo celek. Kamera snímá bohaté vizuální pole a divák má možnost vyhledat v záběru zajímavé body… dlouhý záběr často klade větší důraz na herecké výkony, prostředí, osvětlování a další aspekty mizanscény.“[6] Banální telefonický hovor přeruší dělová palba. Loznica chce evropskému divákovi představit donbaskou skutečnost ve své nejsyrovější realitě. Kdo poznal lidi z tohoto konce světa, ví, že filmová výpověď je i není realistická. Vzhledem k otevřenému konfliktu a lidské epistemické povaze není snadné vynést jednoznačné hodnocení díla. Z uměleckého hlediska dílo nevytváří dojem, že Donbas bychom měli řadit mezi originální průkopnické počiny. Absurdní groteska se vine dějinami kinematografie už od počátku.
Z hlediska sociálně výpovědního si už nemůžeme být jisti vůbec. Jelikož se politika snaží ovládat i filmovou řeč, musíme být opatrní, abychom nepodlehli jednostrannému nebo dokonce morálně lacinému soudu. Pro kritika je dobré si uvědomit, že vizuální dojem a verbální obsah díla může být v rozporu nejen z hlediska grotesky, ale i z aspektu politického.[7] Máme Donbas chápat jako realistickou výpověď, propagandu nebo jako ryzí umění? Jedině čas ukáže.
PhDr. Daniel Herman
He studied History and Pedagogical-psychological studies at the Faculty of Arts of Charles University in Prague. He also studied at the Université Le Mirail in Toulouse and the Institut fűr Internationale Politik und Wirtschaft in Hamburg. Rigorous thesis on the topic of Anti-Semitism at the turn of the XIX. and XX. centuries he finished at the Faculty of Arts of the University of Ostrava. He published in Czech review Literární noviny and on the websites kukatko.cz and showbiz.cz. He is interested in literature, the history of film and theatre, and combat sports (Class III coach in wrestling). He gave a series of lectures on cinematography of 1970’s at the Department of Art History and Cultural Heritage of the Faculty of Arts, University of Ostrava. As a volunteer, he taught the Czech language to compatriot communities in Moldova and Ukraine. Since 2016, he has been working as a lecturer of the Czech language in cooperation with the Czech Center in Kyiv.
Topic
Share this article
Link2Ukraine
Link2Ukraine is an independent source of analysis, news and expert opinion, written by academics, researchers, experts and journalist, and delivered direct to the public. Independent experts share their knowledge about Ukraine at a time when people need it (as the public space is full of fake news) in a way that all sources of the provided information are clearly specified.