„Co tu sedíte tak znuděně, kdo se má pořád na ty vaše otrávený ksichty dívat?“ První věta filmu zaznívá v maskérně před vlastním natáčením. O jaký film se bude jednat? Žena, která si bere na povel skupinu obyčejných civilistů, nepůsobí dojmem asistentky režie, ale spíše seržantky. Chránění zdí čekají komparsisté na povel vyběhnout. Povelem není rozkaz z vysílačky, ale nedaleká detonace. Členové komparsu posléze vypovídají na kameru, jako by šlo o reportáž z místa neštěstí, při kterém došlo k explozi osobního auta, jež zasáhla blízký trolejbus. Nic bližšího se nedozvíme. Ale film už začal!

Snímek Donbas z roku 2018 v Bělorusku narozeného režiséra Sergeje Loznici[1] nepředkládá žádné konkrétní objasnění. Jsme svědky více méně volně propojených 13-ti mikropovídek, jež se prolínají nezávazně jen prostřednictvím náhodných postav. Každá epizoda na sebe navazuje stylem, jako bychom se procházeli po cizí planetě. Všudypřítomní ozbrojenci bez označení hodností a příslušností ke konkrétní armádě se jeví jako bandité, takže si divák připadá jako ve světě zločinu.

V prvním příběhu jsme svědky toho, jak jistá žena polije starostu jistého ukrajinského města splašky přímo na zasedání, neboť byla v tisku pomluvena. Následuje hádka dotyčné s jinou ženou ze zastupitelstva, aniž bychom se dobrali konkrétní skutečnosti sporu. Na opačném místě Ukrajiny, v okupovaném městě, se o incidentu dozvídá z telefonního hovoru pravděpodobně profesionální herec, který posléze obviní primáře zdejší nemocnice z obohacování. Za srdceryvný výkon je odměněn tučnou obálkou z rukou samotného primáře. Groteska posléze eskaluje přítomností extraordinérně vyhlížející prostitutky.

Herec odjíždí na Ukrajinu, kde se mine s autobusem jedoucím opačným směrem. V autobuse posloucháme dialog dvou žen, jež si povídají o válce. Na kontrolním stanovišti se muži musí obnažit do půl těla, bez ohledu na chlad. Kousek vedle stojí německý novinář, který je ozbrojenci nařčen z fašismu. V další sekvenci si novinář povídá s vojáky do chvíle, než je zasáhne exploze. Následuje tma, po které se ocitáme v protileteckém krytu plném lidí, jež zde přežívají jako v prvobytně pospolné společnosti. Mezi uboze vyhlížející obyvatele vstupuje elegantně oděná žena, která přichází za svou matkou, aby ji přesvědčila k odchodu z této špeluňky na lepší místo. Žádná epizoda není náležitě objasněna. Je to jen řetězec náhodných, leč surově násilných scén.

Film Donbas je mimořádný ve dvou rovinách. Jednak výpověď některých postav odhaluje mentalitu lidí v této zemi a v daném historickém okamžiku a zároveň usiluje o umělecké ztvárnění, jež snímek řadí mezi artová díla. Hovoří o válce, bídě, radosti, ale hlavně působí na city, když pohlaváři požadují oddanost lidové republice a stejně tak jedním dechem poctivost a obětavost. Přitom někteří sledují své sobecké zájmy nebo se vyžívají v násilí a šikaně. Velitelka na jedné kontrolní stanici hubuje mladé muže, že nebojují za vlast („Naše vlast matka je nemocná. Je prolezlá fašistickou leprou“) a kontroluje přitom, s kým si telefonují. Zajatý Ukrajinec je přivázán ke sloupu na rušné zastávce autobusů a je vystaven veřejné potupě. „Chlapče, stojíš tu už dlouho? Jel už autobus?“, ptá se zmatená žena, jež očividně nechápe, co se před ní odehrává. A do třetice, okradený muž na policejní stanici zjišťuje, že zlodějem jeho vozu je sama policie: „Podepiš, že vůz svěřuješ lidové republice dobrovolně.“

Rozporuplnost výpovědí umocňuje filmový obraz. Rumunský kameraman Oleg Mutu neutají svůj vzor například ve Svenu Nykvistovi. Dějová absurdita by byla pouhou groteskou bez vizuálního poselství. Četné otevřené, ale i uzavřené formy jen napomáhají v divákově zmatenosti[4].